DŮVOD VZNIKU HUSITSVÍ

Tech důvodu bylo víc pokusím se je vysvětlit

Situace před vypuknutím revoluce


Na konci vlády Karla IV. byla Česká koruna jedním z nejmocnějších středoevropských států. Přesto tento prudký vzestup měl své stinné stránky - zemědělská produkce dosáhla hranice svých možností. Mor sice v Čechách ani na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů, nicméně jeho dopady na mentalitu obyvatelstva byly stále dosti velké.

Také původně příznivé klima se v době husitských válek značně ochladilo, což vedlo k vlně hladomorům.

Založení pražské univerzity sice pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století již bylo vzdělanců tolik, že nemohli najít uplatnění. Oslabení vlivu cizinců v roce 1409 Kutnohorským dekretem vedlo ke snížení kvality a vlivu pražské univerzity a dále také ke kulturní izolaci českých zemí. Napětí uvnitř církve vznikalo také kvůli sociálním rozdílům mezi duchovními.

Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením.

Hlasatelé nespokojenosti

Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.

Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.

Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.

Upálení Jana Husa a následky

Roku 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia), v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský, druhá nejvýznamnější postava pražského reformního kruhu.

Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel - místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí - přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků. Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů - od umírněného proudu až po zcela radikální.

Výbuch revoluce

Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Netrvalo dlouho a husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (podle latinského výrazu pro okno se tato událost nazývá defenestrace vyoknění) a několik z nich ubili. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu (asi mrtvice), pod jehož vlivem mu rychle ubývalo sil, během několika týdnů zemřel (16. srpna 1419). První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války.

Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky se ukázaly být pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům.